Hubnutí – díl 1

Několikrát jsem sliboval, že až se budu blížit ke konci se svým hubnutím, podělím se o své pocity s těmi, které to zajímá. Tak dneškem to začínám plnit.

Narodil jsem se jako normální asi 4 kilové dítě, které začalo mít problémy s nadváhou někde ve školce. Rád jsem jedl a první na co jsem se své maminky ptal bylo, jestli mi přidá. To jsem jí říkal v době, kdy jsem zasedl ke stolu k plnému talíři a ještě s jídlem ani nezačal. Strašně jsem jí tím štval, ale vždycky mi přidala. A já papal a kynul. Nebyl jsem vysloveně tlustý, ale oplácaný a nemotorný.

To, že mám problém, jsem si začal uvědomovat ve škole, a to především při tělocviku. Přeskočit kozu, byl vážně problém a „kotouloval“ jsem se stále jenom našikmo. Spolužáky to sice bavilo, mě už míň. Taky při plavání mi začalo být divné, proč spolužačky nosí podprsenku, když mají prsa o hodně menší než já. A taky mě moc nebavilo, když mě strkali do bazénu s výkřikem, že zachraňují vorvaně. Postupně přišla puberta a mě víc než plný talíř, začala zajímat děvčata. Těžko jsem ale v atraktivitě pro druhé pohlaví doháněl sportující kamarády a to i přesto, že jsem zapojil intelekt. Prostě vysportovaní, šlachovití a svalnatí fešáci to měli nějak jednodušší. Ono to tedy platí tak nějak stále. Tehdy, poháněn hormony, jsem se pustil do boje s kily poprvé. Přestal jsem maminku štvát tím, jestli mi přidá, ale u všeho jsem se ptal, jestli je to dietní. Takže hláška se změnila, ale štval jsem jí dál a to hlavně četností dotazu. Začal jsem se hýbat a pravidelně jíst. Tehdy jsem o prázdninách mezi třeťákem a čtvrťákem zhubnul téměř 20 kilo. Po prázdninách se do školy vrátil jiný člověk. Prvních 20 kilo mě velmi motivovalo a do konce školního roku jsem ještě 10 přidal. Tehdy jsem měl při výšce 185 cm asi 75 kg. Od té doby jsem ještě několikrát přibral a potom zase zhubnul, a tak stále dokola …

Nedávno jsem to počítal a celkem jsem nabral a zhubl´ několik set kilo. Je to vcelku strašná představa, co jsem už za život svému tělu způsobil. Tímto způsobem jsem se dopracoval v říjnu loňského roku k „jateční váze“ 180 kg. A vzhledem k tomu, že jsem se nechystal na kariéru zápasníka sumo, a také proto že mě moji kamarádi lékaři začali častovat názvy, které jsou nepublikovatelné v kteroukoliv denní či noční hodinu, rozhodl jsem se s tím něco udělat. Určitě k tomu taky hodně přispělo, že jsem už nemohl moc chodit a ani pořádně spát, bolela mě kolena a kyčle a na poslední kontrole krve to taky nevypadalo moc dobře. Začal jsem tím, že jsem si uklidil sám v sobě. Žít s cizími je složité, někdy ale žít sám se sebou je horor! Můžeme svoje problémy svádět na všechny a všechno kolem sebe, za valnou většinu z nich si ale můžeme sami. Pochopil jsem, že zhubnout znamená úplně překopat svůj život a to napořád.

Není to o chvilce hladovění a pak návrat tam, kde jsem byl předtím. Je to o sebekontrole a to napořád. Při dalším nabrání hmotnosti bych se určitě přes těch magických 200 kg dostal a tam už je ke smrti strašně blízko. Dnes jsem po 9 měsících o 58 kg lehčí, teď mě ještě čeká 7 kg dolů a pak stabilizace váhy. Po dosažení tohoto cíle bych rád za dalších 6 měsíců dostal svoji váhu pravidelným sportem k úrovni 105 kg a pak se uvidí.

Nejsem grafoman a netoužím po nějaké pozornosti, píši tyto řádky proto, že se mě na to lidé, které potkávám, stále častěji ptají. A snad to pomůže podobně nemocným, začít s tím něco dělat, protože, ať se nám to líbí nebo ne, obezita je nemoc. A snad to ty některé štíhlé, kteří naštěstí nedostali tloušťku do vínku, donutí k zamyšlení, jestli je vážně nutné týrat ty, co to štěstí být hubení nemají. Protože i tlustí mají duši a to mnohdy citlivější než ti, které život tak nepoznamenal. A až se jednou potkáte třeba v posilovně s někým, kdo má nějaké to kilo navíc a nejde mu to, možná se mu místo posměchu pokuste pomoci. Věřte, že jenom se sebrat a začít s tím něco dělat, chce odvahu a pomoc okolí je strašně důležitá. Jeden jediný posměch může zkazit vše a zkazit člověku život. Moc vás prosím, nedělejte to.

 

A teď pár postřehů z hubnutí o tom co nefunguje:

  1. Tak dnes se ještě najím a zítra začnu. To je výborná hláška, kterou můžete praktikovat roky. Vážně nefunguje. Pokud začít, tak hned, žádné ještě se najím a pak začnu. Protože, když je to naposled, tak si člověk dopřeje. Končí to maratónem sladké slané, totálním přejedením, neklidnou nocí. Unaveným ránem bez chuti k jídlu a pravděpodobně dalším podobným večerním maratonem.
  2. Dnes nebudu nic jíst. To je taky „výborné“ předsevzetí, které taky většinou nefunguje. Pokud začínáte nebo chcete začít, máte roztažený žaludek, taky váš počítač – tedy mozek, je nějak nastaven. Končí to tak ve tři odpoledne vlčím hladem a pozřením kvanta potravy.
  3. Nikoho nepotřebuji, pomůžu si sám. Pokud hubnete pár kilo, tak asi ano. Pokud se rozhodnete redukovat váhu v řádech úbytku desítek procent původní váhy, tak se poraďte s lékařem nebo výživovým poradcem. Musíte si uvědomit, že tělo při dietě požírá samo sebe, což není přirozený ani jednoduchý proces.
  4. Nestanovujte si nereálné cíle. Třeba za měsíc zhubnu 15 kg. Je možné, že to jde, ale riziko jo-jo efektu je strašně velké. A když se vám to nepovede, což je normální, jste zklamaní. Důležité je nastavit režim a ten držet. Důležité je mít pocit, že dělám vše, jak mám, a když se váha nepohne, tak jak si představujeme, chce to zachovat klid. Výsledek určitě přijde!
  5. Zázračné pilulky. Jím co chci, pak spolknu dvě tablety a za měsíc jsem mínus 10 kg… Krásná pohádka, ale bohužel nefunguje, tedy alespoň na mě nikdy nefungovala. A že jsem jich vyzkoušel. Jediné co ubylo, byly peníze, které jsem za tento sen vyhodil. Vůbec se nebráním pomoci tělu vitamíny a minerály, které při dietě z těla mizí. Ale je nutné si uvědomit, že jsou to jen podpůrné prostředky, které za nás vážně nezhubnou.
  6. Ananas a některé další potraviny jsou kaloricky neutrální. Tedy, že když je sníte, tak vlastně nepřibíráte. To je naprostý nesmysl! Každá potravina má nějakou kalorickou hodnotu a s tou je potřeba počítat.